Vrch Hradisko a reliéfy od akad. sochaře Karla Otáhala

Na jedné z vycházek po našem kraji, malebné Malé Hané, brzy po svém rozhodnutí zůstat tu na delší čas, octnul se Karel Otáhal na kopci Hradisko, dávném sídlišti našich předků. Tu narazil na příkrou kamennou stěnu s malými rozsedlinami. Byl překvapen a dlouho si přírodní útvar prohlížel. Ten jako by přímo vyzíval: „Karlíčku, to je místo pro tvé sochařské tvoření! Vezmi do rukou sochařské dláto a perlík!“ Toto tiché volání naplnilo jeho umělecké nitro. Potají se sem vrátil v pracovním oděvu s potřebným sochařským náčiním a pracoval v šeru skalní rozsedliny urputně a pilně čtrnáct dní od rána do večera.

Stěnu nejdříve upravil, drolící se pískovec osekal a uhladil až na zdravý kámen, drobnými záseky pak vyznačil kruh o průměru 170 cm. V něm se postupně vynořoval obrys mohutné hlavy. Skály ubývalo, obrys lidské podoby nabýval reálných tvarů. Když skončil Mistr, hleděla na něj ze skály hlava Slezana – barda Petra Bezruče. Karlíček byl se svým výtvorem spokojen a utřel si zpocené čelo. Ano, jako by básník vyrostl ze skály a hleděl daleko, daleko ke svému Slezku.

Přáním umělcovým bylo, aby reliéf zhlédl sám Petr Bezruč. Vždyť dílo tvořil k jeho 80. narozeninám. Z upřímného přátelství. Věkový rozdíl nebyl na překážku, spíš naopak. On – rodák z Kostelce na Hané – a stařeček, který si Kostelec vybral za svůj druhý domov a žije tu po mnoho roků, ten „old ještěr“ v domku z červených cihel se zahrádkou a dvorkem.

Přání se vyplnilo. „ Den výplazu“ byl stanoven na 31. říjen 1947. Na sochařovo pozvání Petr Bezruč se svými přáteli do Velkých Opatovic přijel a s hůlečkou v ruce na Hradisko vystoupal k radosti všech místních nadšenců, a dokonce i krátce pobesedoval. Přítomna byla i básnířka Ludmila Losíková a několik opatovických občanů. Osud však tomu chtěl, Karlíček – Zduna – Hlavica nemohl být přítomen. Po zhlédnutí reliéfu, vytesaného do pískovcové skály na Hradisku (654 m), zaslal mu Bezruč děkovný dopis, který se v originále zachoval.